Jak jsem k paničce přišel
Pejsek mě provází celý život. Nebylo pochyb, že tomu nebude nadále. Když v říjnu 2005 odešel můj první pejsek do psího nebe v neuvěřitelných skoro 17ti letech, bylo nám všem velmi smutno. Rodiče už žádného pejska nechtěli, ale já si s tou myšlenkou pohrávala víc a víc. Začátkem roku 2005 jsme se přestěhovali do podnájmu a já už věděla, že do tohoto bytu si pejska pořídím. Bylo to dlouhé zvažování. Přítel pejska moc nechtěl, nikdy ho neměl a tak si představoval jen ty starosti, ale nevěděl, co krásného mu to přinese. Vůbec jsem ho nepřemlouvala, ale kdykoliv padla řeč na pejska, rozzářily se mi oči a tak bylo rozhodnuto. Začala jsem hledat, jaké pejska si to vlastně pořídíme. První byl kříženec bez papírů, čili jsem se ubírala směrem k papírovému, čistokrevnému pejskovi. Chtěla jsem malého, aby mohl všude semnou, nepelichavého /dodnes nezapomenu, jak jsem s mamčou každý víkend zaklekla na koberec s kartáčem a čistili jej o chlupů/, zkrátka nějakého "mazla". Uplně původní návrh byl pražský krysařík. Po podrobnějším prostudováním jsem zjistila, že bych ho asi brzo zašlápla, je opravdu moc maličký, a také uštěkaný. Takže jsem hledala dál.
Už si přesně nepamatuju, jak jsem narazila na webové stránky boloňských psíků. Pejsek mi učaroval na první pohled, i po podrobnějším prozkoumání. Chtěla jsem pejska černého, jako byl můj první. Zkontaktovala jsem jednu chovatelku boloňských psíků, ptala se ji na rozdíly mezi boloňáčkem, bišonkem a mezi bílými a barevnými boloňáčky. Ty všechny totiž chovala. Už to vypadalo, že jsem byla rozhodnutá. Někde jsem pak narazila na stránky, kde byly různé fotografie boloňáčků a tam jsem zjistila, že černé štěně nemusí v dospělosti zůstat černé. Ale popelavé. To mě trochu odrazovalo,neb jsem chtěla černého jak uhel. Poté jsem narazila na stránky chovatelky boloňáčků, zakladatelky chovu boloňských psíku u nás v ČR. Netušila jsem, že chová jen bílé boloňáčky a zahrnovala ji různými dotazy na barevnost atd. Ovlivněna názorem paní chovatelky, a nestálostí zabarvení barevných pejsků jsem se nakonec rozhodla pro bílého boloňáčka.
S přítelem nám bylo jasné, že po pořízení pejska s ním těžko poletíme letadlem a tak jsme ještě na poslední chvíli objednali takovou zimní dovolenou u moře.
Po návratu jsme jeli navštívit naší budoucí chovatelku, protože měla štěňátka, tři vrhy. Okouzlena prckama, a mazlením s ostatními boloňáčky jsem byla rozhodnuta, že si tohoto pejska pořídím.
Ještě jsem se dovyptávala na různé věci, které mne ohledně tohoto plemene zajímalo a pak nebránilo nic tomu, abychom složili zálohu. Nechtěla jsem pejska na výstavy, proto jsem nevybírala po rodičích nej nej nej a zvolila jsem zlatou střední cestu. Otec šampion, matka uchovněna s jednou výstavou. Byla ale krásná, a já jsem zatoužila po štěnátku z tohoto spojení. Také pravděpodobnost, že pejskovi bude slzet z očí byla minimální.
Jenže jsem si z těch klubíček nedokázala vůbec vybrat, nejraději bych si je vzala všechny. Proto jsem výběr nechala na paní chovatelce, a vyslovila své přání. Pejsek má být klidný, žádný raubíř (toho bylo u prvního hafana až až).
23.dubna 2005 jsme si pro našeho cvrčka přijeli. Bylo mu 7 týdnů a byl přesně takový, jakého jsem si přála. Klidný, rozvážný, ale ne zakřiknutý, zkrátka takový malý pohodář.
Když chovatelka dle tetovacího čísla hledala pejska, který byl určen nám, položila jsem ruku mezi všechny štěnda. Hned se ke mně přikutálel jeden z nich a seděl mi u ruky celou dobu. Chovatelka už nešťastná, kde je ten pejsek s tetovacím číslem 2362, zkoukla už téměř všechny a žádné toto číslo nemělo. Až úplně naposled koukla do ouška tomu, co mi seděl u ruky celou dobu a zjistila, že to je on. Andrew Valašské hory, pejsek, kterého si odvezeme s sebou domů. Poté jsme šli vyřídit několik formalit, a Endy, jak jsme ho pojmenovali, mi ležel na klíně a tiše "vrněl". Až jsem si říkala, že je to nemožné, že by takový prcek byl takhle v klidu. Jen jak jsem ho pustila na zem, ještě udělal poslední loužičku u paní chovatelky, a utíkal si hrát s maminkou a dalšími pejsky.Byl hravý, dováděl a škádlil ostatní.
Poté jsem ho vzala do náruče a odnesla do auta. Čekala nás dlouhá cesta domů. Jeli jsme pro něj na Moravu a do Prahy cesta daleká. Začátkem cesty jsem ho měla na klíně, ale to plakal, jak jsem ho položila pod nohy, spokojeně si ustlal a spal jak špalek celou cestu. Asi ho drncání po dálnici D1 uspávalo.¨
ve věku 4týdnů při naší 1.návštěvě ve věku 7týdnů při odběru