Výcvik u našich kámošů Sissi a Kimiho
NÁVŠTĚVA VÝCVIKOVÉ ŠKOLY
Mám doma dva boloňáčky, fenečku a pejska. Původně to měli být pouze a jen mazlíčci takoví „gaučáci“, ale postupem času jsem zjistlila, že u nás není až tak zřejmé, kdo u nás doma velí, jestli já nebo pejsci. Například žebrání u stolu mi přišlo celkem běžné, vždyť přeci ti rarášci také chtějí ochutnat, co jíme. A bylo to spousta dalších věcí včetně psího obléhání křesel a sedačky.
Časem mi to začalo vadit, hlavě, když přišla návštěva. Vrcholem bylo, když Sissi venku neposlechla na zavolání, spíše se otočila a pelášila si dál a nebýt včasné reakce řidiče, ani nechci domyslet, jak by to dopadlo.
Začala jsem tedy vážně uvažovat o výcviku obou pejsků. Pravda je, že tady v okolí není mnoho příležitostí a tak nastalo usilovné hledání a brouzdání po internetu. Nakonec jsem slavnostně objevila psí výcvikovou školu v Liberci, což je kousíček.
Ihned jsem telefonicky kontaktovala majitele školy a domluvila s ním první schůzku zdarma, aby se s pejsky seznámil a vyslechl můj problém a důvod, proč chci navštěvovat psí školu s tak malými psíky, kdy tam chodí samá velká plemena.
Onen den jsme přijeli na smluvené místo na minutu přesně, nechtěla jsem si samozřejmě udělat hned na začátku špatné jméno. Čekala jsem tedy nějaké hřiště, popř. překážky, zkrátka nějaký rozumný a dostupný terén vhodný pro výcvik psů. Jak naivní to byla představa..
Došla jsem tedy k malé skupince lidí se psy, zeptat se, zda neznají toho dotyčného pána. Jen jsem otevřela pusu k pozdravu, okamžitě jsem dostala od jakéhosi pána v lesáckém oblečení a vojenskou brašnou vynadáno, kde se „jako“ courám, že na mne „laskavě“ čekají a mám zpoždění a ať tedy „pohnu“. Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou, bez síly jakékoli reakce.
Nicméně jsem vzala Kimiho na vodítko a vydala se za skupinou lidí, z níž ani jeden nepromluvil celou cestu jediné slovo, protože to bylo zakázané, aby se psi mohli soustředit jeden na druhého.
Pán mne neustále napomínal, že Kimi, ač malá, bílá kulička, bude samé listí a klacíky apod. Jenže to nám vůbec nevadí, s pejsky chodím na pole a opravdu neřeším, zda budou nebo nebudou špinaví a jak moc.
Najednou pán zastavil a oznámil, že jsme na místě výcviku. Rozhlédla jsem se kolem a všude vysoké kopce, ze všech stran, naprosto nedostupný terén a před námi maličkatý kruh, který, jak sem se záhy dověděla, je oním cvičištěm.
Dostali jsme povel, doslova jako na vojně, abychom si své psy zavolali k sobě a dali jim vodítko, což všichni udělali doslova jako roboti. Vůbec jsem tomu nerozumněla a připadala jsem si, že jsem asi úplně hloupá a co tam vlastně hledám.
Začli jsme na povel chodit dokola. Jedno kolo, druhé, desáté, už jsem přestala počítat a navíc se asi nejen mě motala i hlava. Samozřejmě pochodování v kruhu bylo něco pro Kimiho, protože se účastníme výstav, šel krásně u nohy, hezky vnímal, co mu říkám a co po něm chci. Najednou na mě pán začal ječet, že jdu jak na výstavě,, pes je ze mne zmatený a neví, co po něm chci. Samozřejmě jediné, co jsem chtěla, byla chůze u nohy, což zvládal s přehledem už z domova. Dostala jsem tedy velmi nevybíravě vynadáno, že jdu moc pomalu a pán na všechny přítomné hulákal, ať natahujeme nohy a díváme se jedním směrem a podobné věci. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli si neplete výcvik psa s drezůrou lidských bytostí.
Po nekonečném chození v kruhu, jsme se rozděli na dvě řady a každý ze psů musel projít mezi ostatními. Toho jsem se bála, protože Kimi na ostatní pejsky vrčí a bojí se, proto jsem se přihlásila do této školy, abych ho to alespoň částečně odnaučila a byl z něj klidný a vyrovnaný pes. Když jsme procházeli my, Kimi se zapřel nohama s tím, že dál zkrátka nepůjde. Odmítla jsem ho tedy takto stresovat a požadovala jinou metodu, jak ho to nenásilně naučit.
Pán chtěl tedy Kimiho s vodítkem, což jsem s nevolí udělala. Kimi nechtěl a vzpouzel se, rvalo mi to srdce, protože jsem věděla a byla si jistá, že ať ho vede na vodítku kdokoli, jde vždy rád a ochotně, nikdy s tím nebyl problém, až nyní. Kimi se tedy zapřel všema čtyřma a pán ho přesto táhl za sebou mezi velké psy. Nakonec mi ho vrátil, Kimi uplně vystrašený, s tím, že pejsek je v pořádku a s ostatními psy tedy problémy nemá, protože jak jsem viděla, prošel řadou pejsků „bez potíží“. Myslela jsem, že snad špatně slyším.
V takovémto podivném duchu uběhla hodina a pán zavelel KONEC VÝCVIKU. Opravdu jsem si oddechla a přísahala, že už se tam nikdy nevrátím. Šla jsem tedy za pánem, abych se s ním rozloučila a oznámila mu, že raději vyhledám specialisty, kteří mým pejskům opravdu pomohou naučit se správně chovat.
Jalé bylo moje překvapení, když pán pronesl: „ Dneska to máte za 500!“ Nebyla jsem schopná slova, nicméně, peníze jsem mu dala, samozřejmě potvrzení se v tak hlubokém lese, kde jsme byli, n epíše, takže jsem se otočila, vzala Kimiho a urychleně odešla.
Vícekrát j sem se v té škole neukázala, protože si troufám říci, že snad bych tu výchovu já sama zvládla lépe. Proto jsem se rozhodla hledat pomoc jinde a to u opravdu osvědčených a zkušených lidí, to má určitě větší smysl, než to, co jsme zažili.