Výcvik HafBO

Ve středu 18.6.2008 jsme měli s paničkou rychlé odpoledne. Ihned po práci jsme se sbalili a jeli na cesty. Vůbec jsem netušil, kam se jede a když ještě navíc ke mně přistoupila nějaká obří slečna a cizí panička, byl jsem úplně mimo. Zaslechl jsem něco o cvičení, ale proč vezem ještě tu obr holku, to jsem tedy nechápal. Celou cestu jsem byl utiskován, choulil jsem se v rohu u dveří, protože madam se roztáhla na celou délku zadní sedačky a no pochopte, že se k ní přeci nebudu tulit. Celou cestu jsem tedy proseděl a místy i naštvaně proštěkal, abych paničku upozornil, že se mi to tedy nelíbí. Tento druh cestování zdál se mi poněkud podivný. Samozřejmě odezva byla buď žádná, nebo okřiknutí, ať už dám pokoj, nebo mě z auta vyhodí, ale to by byla tedy nehorázná drzost. Naštěstí cesta netrvala nějak dlouho, i když mi to chvílemi připadalo jako věčnost. Dorazili jsme na místo a já už poznával kde jsem. Jdu na hodinu do HafBO. Před hodinou proběhlo malé venčení s takovou nepříjemnou příhodou. Madam, co se roztahovala u mně v autě zmizla přes elektrický ohradník a panička ji nemohla najít. Dostala totiž ránu, lekla se a vypálila neznámo kam. Naštěstí netrvalo dlouho a Morda (její jméno) se vrátila k paničce. Byl jsem zvědav, jak se dostanou obě zpátky přes ten ohradník, Mordě se vážně vůbec nechtělo, ale nakonec to zvládla. Byla celá, jen si roztrhla stehýnko o ostnáč, ale nic vážného.
Poté se naše cesty rozdělily. Morda šla na poslušnost - služební výcvik, a já mezi dospěláky k pokročilým. Hned na úvodu dostala panička "vynadáno", co tam děláme, že máme být na druhém place (co byla Mordička), že tady budeme akorát moc dobří a namachrovaní. Stáli jsme první v řadě, takže chůzi u nohy jsem nemohl flákat, protože jsme vedli celou skupinu a bylo na nás moc vidět. Bylo příšerné dusno, ale i přesto se panička snažila, aby mne to bavilo a z ní bylo cítit nadšení, takže nám to, musím přiznat, docela šlo. I pochvalu jsme nemálokrát dostali. Tyto hodiny jsou okořeněné tím, že se dělají různé cviky, které běžně s paničkou neděláme . Např. prohlížejí mi tam zoubky, půlka z nás má odložení zůstaň, půlka čekej - ta je potom přivolávána a my, co máme zůstaň musíme ležet. Těsná skupinka osob a průchod skrze ní. Také volno s přivoláním jeden po druhém. To byla sranda. Panička špitla něco o tom, že bude přivolání, tak já už koukal, kde že bude ten piškot a odměna, na kterou povel "volno"trénujeme a jakmile dala volno, rozeběhl jsem se k lavičce, kam si odložila svou mikinu. Poté jsem byl přivolán s předsednutím "ke mně". Zuzka, naše trenérka pro tuto hodinu, nás dávala za příklad, jelikož jsme šli jako první, aby všichni ostatní měli alespoň z poloviny tak pěkné volno a přivlání, jako jsme měli s paničkou my. Podruhé bylo též volno, ale s přivoláním za pochodu k noze. To nám nedělá sebemenší problém, protože s tímto typem přivolání chodíme na zkoušky. Dostal jsem volno, tak jsem opět vypálil dopředu, zrovinka mě tam něco praštilo do čumáčku, tak co bych to nešel prozkoumat a panička najednou vyrazila z řady pryč. TO mi bylo nějaké povědomé. Zastavil jsem se a koukal kam jako jde. Najednou slyším :"Endýý, k noze !" tak jsem se vydal směrem k paničce. Ovšem, že bych se jako rychlostí přetrhl, to se říct nedalo, tak panička začala utíkat. No to už jsem zrychlil, aby mi neutkla a já nemusel běžět až kdo ví kam. Také jsme procvičli odložení za pochodu. To jsme tedy dlouho nedělali, ale nakonec jsem si pamatoval, jak to do mě panička hustila, takže když zařvala "Lehni!" tak jsem se skácel k zemi bez odmlouvání. Na závěr jsme měli předvést nějaké sranda cviky. No tak to u nás není problém. Panička se totiž zbláznila a začla semnou tancovat. Tedy ona to tak nazývá, já nevím, prostě děláme spolu kravinky. Skáču přes nohy, ruce, otáčím se, válím sudy, dělám mrtvého, proplétám se nohama a spoutu jiných. Takže dyž dva pejskové před námi nic moc nepředvedli, začli jsme válet sudy, ted jen já. Když  šeltička přede mnou měla na povel štěkat, štěkal jsem místo ní, protože jí to tedy moc nešlo, ale já jak slyším "štěkni" tak si to nenechám ujít. Ale panička mne umlčovala, tak jsem se krotil a poté mne posadila u nohy, zvedla ukazováček, šeptla "Šštěkej" tak jsem ji předpisově 3x zaštěkal a zklidil ovace. Ó jak příjemné to bylo .-) A protože v nejlepším se má přestat, hodina tímto skončila. Docela se budu těšit na tu příští.

Tedy já si myslela, že hodina skončila, no ono skončila, ale panička se vydala směr za pejskama, docela velkýma a něco domlouvala. K mému velkému překvapení jsem zase uviděl dámu, co se mi roztahovala v autě a ještě jiné holky v podobné velikosti a vyrazily jsme s nimi na prochajdu. Já vyfasoval stopovačku, i když tedy si mylsím, že to nebylo nutné, já totiž nevěřil, že panička chce jít s takovými obry na procházku. Skupinku tvořila rotwailerka, zlatá retrívřice, dobrmanka, kříženka výmara s dobrmanem (ta zmiňovaná dáma z auta) a pak dvě pinďátka, jak jsem zaslechl, že dvounožci nazývají jorku a čivavku. Vše se točilo kolem nich, a Morda blbla s dobrmankou, která měla hysterické záchvaty, aby ji náhodou moje spolucestující nic neudělala, že jsem se tedy odmítal připojit. Jaké překvapení bylo, když se panička pro mne nevracela, pochopil jsem, že tedy není zbytí a následoval jsem skupinku s dostatečným odstupem. V průběhu procházky se dost fotilo, povídalo a já poté zjistil, že ta velká holka rotwaileří děsně voní. No bodejť, týden po hárání, na to já mám čuch. Takže jsem se přilepil za ní a prolítnul jsem s ní všechny cesty necesty, kam mne jen zavedla. Až najednou v lesíku ouha, zamotal jsem se stopovačkou a přestože rotwice přiběhla k paničce na zavolání, já nemohl. Následovalo vysvobození, ale vyslechl jsem si tedy spousty nadávek, a že nemám rozum, a lítám, kam nemám. Poté mne panička musela obrat z hnusných lepivých rostlinek, které jsem měl po celém podvozku a moc špatně se mi chodilo. I když oči jsem měl jen pro rotwici, a bylo mi to vcelku jedno. Udělali jsme takový pěkný okruh, až jsme se vrátili zpátky na cvičák. Tak akorát dokončovali s nácvikem obran, tak jsme museli být všichni připnutí na vodítka a čekali jsme, až budeme moci projít. Z tohoto čekání máme fotečku.
Po osvěžení a sbalení všech věcí a všech našich spolucestujících (jak jsem potom zjistil, kromě Mordy s námi cestovala pinďata, ale ty byly vepředu u své paničky) jsme vyrazili směr domů. Zalehl jsem si flek, aby se mi tam madam zase nerozvalila, no, ona se rozvalila stejně, ale já si tentokrát ten svůj kousíček ubránil a oba jsme prochrupali cestu dom.
Ještě jsme se stavili u Lary, které druhá panička prohlédla a zkontrolovala zoubky a neshledala nic špatného, dokonce dostala Larinka pochvalu, jak hezky zoubky ukazuje.
Odpoledne to bylo dlouhé, ale příjemné. Haf !

foto : Pavla Gašpárková