Školka pro štěňátka - výcvik u hafbezobav

Vzpomínám si na ten den přesně. Bylo to 25.6.2005. Ráno mne paníkové naložili do auta a někam jsme jeli. Když jsem konečně mohl vylézt z auta, bylo vše neznámé. Prostředí, pachy, nic jsem neznal. Vrcholem bylo, když mne pánici zavedli do smečky stejných prcků, jako jsem byl já. Retrívřice, ridgbackové, a já už nevím kdo všechno se tam na mne sápal. Já se táááááák bááááál. Jindy vesele nošený ocásek jsem zklopil pod nohy co nejdál a trnul jsem, kdo mne zakousne první.

Celá naše skupinka se odebrala někam do lesů, až jsme došli na nějaký palouček, tam bylo hafíků mnohem víc. Nerozumněl jsem, čemu panička naslouchala s dalšími páníky, ale my hafíci stejně měli o zábavu postaráno. Vůbec jsme se neznali a tak byl náš čas na seznamování. Nechápal jsem, jak můžou být hafani tak velcí.Šel z nich totiž strach. Zvláště z těch, co si můj kožíšek, ještě štěněcí, pletli s hadrem na nošení a chňapali po mne. A víte co se divím? Že panička byla v klidu. Vůbec mě nechránila, nebrala do náruče, říkala něco o tom, že si musím zvyknout, že jsou i velcí pejskové a ti si zase musí zvyknout, že malým pejskům se nic nedělá. Pak někdo zavelel konec seznamování a šlo se pracovat. Nám prckům to bylo stejně šuma fuk, protože jsme stejně moc nevnímali, ale páníkové pečlivě naslouchali nějaké paní. Byla to naše paní cvičitelka, mooooc hodná paní. Tu mám moc rád. Jak na mne začne mluvit, to bych se strhal radostí. Tak jsme se učili jak si sednout, lehnout, jak utíkat k paničce, ale nejvíc mne stejně zajímali ostatní pejsánci. Z hodiny jsem odcházel pěkně ocucaný, ti velcí rošťáci ještě zjevně nepochopili, že nejsem jejich hračka na hraní. Do auta mne panička naložila jak spící miminko a jelo se domů. Probudil jsem se až doma v pelíšku, koukal jsem, kde jsou kamarádi, ale panička mne ujistila, že za nima zase brzo půjdeme, tak jsem se těšil, až je zase uvidím.

Panička dodržela slovo a opravdu jsme za chvíli jeli na další seznamování se, ehm tedy cvičení, znovu. Já tedy nevím, ale přišlo mi, že ti velcí hafani byli ještě větší, nebo já byl menší, já nevím. Nicméně si semnou už nehráli, ani mne netahali, i když občas se nějaký rošťák našel, ale měl jsem čas na ty menší prcky.

Co se týkalo přivolání, to jsem paničku vždy našel, ale popravdě řečeno, utíkal jsem k ní proto, abych se schoval před těmi velkými.Ona sice měla radost, že přivolání zvládám, tak jsem ji to nevymlouval. Byl jsem stále chválen a krmen dobrůtkama, ty mi tedy občas lezli krkem, doslova, takže panička přemýšlela, které dobroty či jaká motivace pro mne bude ta nej. Když jsem dostával dobroty jen za hezké sedni, či správné lehni, tak jsem se moooc snažil, abych ty dobroty dostával furt. No ale chybičky jsem dělal, někdy byla tráva tak mokrá, že jsem si prostě lehnout nechtěl. No tak už jste to viděli, že bych si musel lehat do mokra? To mi maminka tedy neříkala, když mě připravovala do života. Nakonec jsem pochopil, že nejsem tedy žádná fiflena, přestože to můj vzhled napovídá, a že tedy na chviličku lehnu i do té mokré trávy. Panička se pak o mne krásně starala, nosila mne v tašce, nebo měla na dece na klíně, abych nenastydl, tak to za to stálo ! Jelikož jsme cvičili i doma, nejen ve školičce, tak jsem se brzo naučil vše základní. Byl jsem takový malý premiant "třídy".

Pak nastala puberta a to semnou začlo třískat jako blázen. Najednou se mi jako všechno vykouřili z hlavy a nastala muka. Snažil jsem se paničce vysvětlit, že jako když si chci jít čuchat, tak prostě půjdu, že ona snad počká. Té se to ale nějak nelíbilo.Občas byla hodně rozzlobená, ale ze školičky věděla, že mě nesmí uhodit, protože bych k ní pak ztratil důvěru a bál bych se třeba její ruky. No toho jsem ale velice rád využíval. No booože, tak mě chytne za krkem a potřese semnou. Nepříjemné, ale dalo se to vydržet a za to čuchání to stálo. Pak už jsem se krčil i sám, když se panička za mnou rozeběhla, že jako jsem darebák, a že musím přijít a kdesi cosi, tak jsem ji usnadňoval práci a krčil se předem. Z toho byla zoufalá. Ale mne to bylo uplně jedno. Venku bylo tolik toho zjímavého. Dodnes se tedy divím, že panička vydržela, a pouštěla mne z vodítka. Já jsem tedy nikdy nebral dráhu to néééé, ale zkrátka páníci byli ti, co museli čekat na mne. Takže když jsem si umanul, tak jsme kousek šli asi 20 minut, jindy, když jsem tedy chtěl paničce udělat radost, jsme šli stejný kousek asi 10 minut.Nadále jsme tedy navštěvoali školičku, velcí hafani už byli obrovití, mne to rostlo nějak pomalu, já se spíš víc chlupatil. To asi proto, abych necítili ty pichlavé jehličky větších kamarádu na své kůži. Občas to tedy vypadalo děsivě. To se vám za mnou rozběhli dva ridgbaci, že jako si dáme závody a kdo vyhraje, bude mít svačinku. Nevím, co tím ti dva mysleli, ale brzo jsem pochopil, že na ně nemám a dal jsem se na útěk.

A znáte to, kdo uteče vyhraje:-)

Na školičku vzpomínám moc rááád. Panička tedy prý také, ale byli hodiny, ze kterých odcházela ubrečená, nebo naštvaná. No nechce se mi to věřit, ale prý důvodem jsem byl já. Že mi panička ukradená, že jsem zlobil, že že že......Ale přeci jen jsme byli super pár, paní cvičitelka se na nás (nebo tedy hlavně na mne) těšila a říkala, jaká jsem šikulka. Nazývala mne malou, bílou, chlupatou koulí. Chodili jsme pravidelně a panička měla vždy spoustu otázek jak nejlíp na mne vyzrát a jak nejlíp mne učit.Docela se nám dařilo, i když puberta semnou cloumala pěkně, a trochu se nám změnil vztah. Vztah mezi mnou a paničkou. Mě by to nevadilo, ale panička si začala stěžovat. A když se na mne někdo podíval, udělal jsem psí oči a paničce nikdo nevěřil, že si stěžuje zrovna na mne. Venku jsem si dělal co chci. Jo ale doma, to mi nesmělo utéct naprosto nic. Všude jsem byl středem a vše jsem kontroloval. Dokonce i to, jestli panička jde opravdu do koupelny, i to jsem se chodil dívat. Jak jsem ale dostal možnost běhat venku, bylo mi jedno, zda tam panička je nebo ne. Věděl jsem, že si mne vždycky pečlivě hlídala. Přesně jsem tušil, že i když zašla do baráku, že na mne číhá skrze sklo a přesně ví, co dělám, takže jsem dělal, že je mi jedno, že ji nevidím. Pak jsem ji viděl utírat si oči, asi plakala, ale já si nemohl pomoc. Pak se také blížil konec roku, počasí pod psa, mrholilo, bylo často mokro a zima, a to nebylo nic pro mne. Jezdívali jsme ze školky vždy příjemně utahaní, všichni, ale já byl vždy černý a mokrý a tak panička usoudila, že holt pro dlouhosrstého psa, ještě k tomu výstavního, se školka musí oželet přes tyto nevlídné dny.

Zato se mi velice věnovala venku, chodili jsme na pravidelné procházky, a zkoušeli přivolání a odložení a obraty u nohy, někdo to šlo dobře, jindy hůř, ale bylo nám vždy spolu fajn. Jednoho dne panička usoudila, že zima nezima, mokro nemorko, školu potřebuju jako sůl, že se mám já i ona stále co učit a navštívili jsme školku po mírné pauze znovu. Jéééééé to jsem měl radost, viděl jsem tam všechny moje kamarády, i hodnou paní cvičitelku, té jsem skákal až nad hlavu. Ale tak já vím, že skákat se nemááá, ale ona to pochopila. Jen panička byla stále smutná, já se totiž radoval jinde a s ní moc né. Jako já ji měl rád, bylo mi s ní moc dobře, ale cizí byli lepší. Přeci jen ty jsem neviděl tak často, tak co bych se s nimi nepřivítal srdečně, že jo! No od znovunávratu do školky jsem začal příšerně zlobit. To jsem psát nechtěl, ale panička mi tu napovídá, prej ať se koukám pochlubit. Přivolání jsem uplně zapomněl, nebo je to paničkou? Já nevím, ale venku to bylo pro paničku šílený. Říkala, že mne to vůbec nenaučila a že si neví rady, že prý boloňáčci bývají snadno cvičitelní, ale že já jsem tvrdohlavý mezek. Nějak přes zimu jsme se snažili spolu válčit, to bylo takové kdo z koho.

Na jaře jsme opět začli po zimní pauzičce navštěvovat školičku, ale to už jsme nebyli prckové, ale všichni jsme vyrostli. Jen já byl furt nejmenší, takže si mě občas nějací nováčci pletli s hračkou, ale jinak to bylo fajn. Panička ale byla z každé hodiny zoufalá, já utíkal za pejskama a nebyl jsem k přivolání. Dokonce ani u sedni.lehni, jsem nevnímal paničku, ale koukal jsem, co se kde šustne a jak to jde mým kamarádům. A hlavně kamarádkám, jooo psí holčičky mne začaly zajímat, to jsem musel honem za každou běžet a když mi to panička nedovolila, že teď se musím chviličku soustředit na ní, tak jsem kňučel a otáčel se. Panička byla zoufalá a hledala řešení. To prý navštěvování školičky a hromadné cvičení není. Jenže na jaře se nám rozjely výstavy, to si můžete počíst v rubrice Výstavy, a školička šla stranou. TO ale neznamená, že bychom s paničkou necvičili. To né, to si panička dala velmi záležet.

Nakonec přišla s nápadem, že budeme chodit k jiné hodné paní, která nás bude oba cvičit sama. čili individuální výcvik. O tom prosím více v dalším článku. Jestli Vás to moje povídání zaujalo, dočtete se více tam, prozatím děkuji za pozornost, a za případné komentáře, Váš Endy