Agility

Dne 28.9.2008 se zapsal do dějin sportovní kariéry naší Lary.
Konečně skončily úmorné 4 neděle jejího hárání (dle Endyho tedy stále "hárá") a já se rozhodla, že ji ukážu, co ještě dosud neviděla.-)
Vzala jsem ji na trénink agilit. Larinka je totiž naše motorová myš a má tolika energie na rozdávání, že jsem usoudila, že agility budou pro ni to pravé. Minimálně je to fenečka, takže nebude při výcviku rozptylována vůněmi ostatních psích holčiček, které jsou neodolatelné pro Endyho a tím je náš výcvik někdy nepřekonatelně těžký.
Byla krásná slunná neděle, Endy po dopoledním cvičením odpočíval doma a já vzala Larinku na výlet. Nebyla bych to já, kdybych nezvorala čas, kdy měla hodina začínat a přijeli jsme na cvičák již na čtvrtou hodinu. Předtím se šli projít a já otestovala Larinky nový sestřih, který jsem ji v sobotu nadělila.-) Procházka v lese ji nedělala sebemenší problém, dokonce i párkrát zapózovala a šli jsme na cvičák, koukat na ostatní, jak běhají. Nakonec jsem zjistila, že hodina je až od pěti a tak měla Larinka hodinu čas, aby se rozkoukala. Všechny bedlivě pozorovala, sem tam ukázala, že umí štěkat, což tedy jak posléze zjistila, ji u mne moc neprojde. Bylo krásné, modré nebe bez mráčku a tak nám ta hodinka utekla jako voda a začala naše začátečnická hodina. Sešlo se poměrně dost pejsků a Lara byla jako jediná, která agility ještě neviděla. Proto jsme tvořily spolu samostatnou skupinku, které se Petra věnovala zcela individuálně.
Konečně na nás přišla řada. Petra zkusila dát skočku na nejnižší výšku, ale Larinka bravůrně ukázala, jak umí skvěle obíhat. Dali jsme proto skočku úplně na zem a já skálala s Larou dohromady. Ona je opravdu hrozně maličká a chvílemi jsem měla pocit, že ji musím zašlápnout. Nakonec po pár "přeskocích" sem a tam se to Laře zalíbilo a stal se z ní ten známý čertík. Dále jsme ji seznamovaly s pevným tunelem. Popravdě nechápu, jak tím takhle malí pejsci můžou probíhat, přijde mi, že Lara tím neproběhne nikdy, a tak jsme začaly postupně. Už mne bolely hlasivky, z té intonace chválení, ale Lara si to začínala užívat. Nejprve zkoušela, zda dvě pacičky v tunelu nám budou stačit, a natahovala se pro piškot, jak při hodinách jógy, nakonec jsem tam všechny čtyři její packy dostala. Jupíí. Následovala kladina. Očekávala jsem její zabejčený postoj alá tchoř, kdy se nahrbí, kroutí hlavou a odmítá piškot, ale vzhledem k tomu, že čekání absolvovala na kladině, kde seděla a měla neuvěřitelný rozhled, docela to na první seznámení s kladinou nebylo špatné. Nahoru to opět zkoušela po dvou, tak jsme na ni udělaly fintu a daly ji na kladinu tak ,aby ji musela seběhnout. Po pár pokusech sebíhala rychlostí blesku. Postoj na kladině měla také v pohodě, a ono, když za všechno dostávala piškoty, tak co by pro ně neudělala. Protože ji to všechno moc pěkně šlo, zkusily jsme ještě tunel látkový. Je sice látkový, ale začátek je plechový a krásně se tam moje pobízení ozývalo, z čehož Lara očividně nadšená nebyla. Když ještě konec látkového tunelu začal šustit, odmítla tam vlézt. Nakonec si na kraj pro piškot přeci jen vlezla a jednou tam zřejmě omylem dostala všechny čtyři packy. Je to šikulka a pokud vše zvládneme a bude ji to bavit, nějaké další kariéře se s ní nebráním. Pokud ji to nadšení a rychlost vydrží a já ji nezašlápnu, budeme doufám skvělý tým.

Páníček byl s námi, takže jsou nějaké fotky a dokonce i videíčko naší maličké sekvence :-) Dodám brzy !