Individuální výcvik

Můj individuální výcvik začal přesně 10.6.2006.

Opět mne páníkové vzali do auta, a jelo se cvičit. Já vůbec netušil co to je, neb zatím, to byla jen školička a zábava a žádné cvičení. Ustlal jsem si vzadu v autě a prochrupal se až k cíli. Jeli jsme tedy dál, než bývalo zvykem a tak jsem vůbec netušil, kam se vezu.

Z auta mne vypustili v Chotči u Prahy, na takovém šíleně obřím place - fotbalovém hřišti. Čekala tam nějaká paní, mladší než ta první, kterou jsem měl taaak rááád. Tak mne panička představila, že jako já jsem ten raubíř a potřebovala by semnou pomoc. Tomu jsem tedy moc nerozumněl, neb jak jako raubíř, já snad zlobím, nebo co? No to se mne tedy dotklo. Začal jsem si tedy obhlížet terén, a že tedy bylo co očuchávat. Zjistil jsem, že se na tom místě cvičí vlčáci a dobrmani, nějaké obrany, nebo co. Už mě popadala panika, že snad budu někoho bránit, uf.

Zatímco já jsem si čuchal a zjištoval okolní pachy a stopičky, panička povídala a povídala a povídala. Skoro bych řekl, že si na mne stěžovala, ale moc jsem tomu nerozumněl. Po dlouhé době si mne panička zavolala,tak jsem tedy ukázal, že umím poslouchat, ale moc se mi nechtělo, takže jsem se párkrát zastavil, ale nakonec jsem k paničce došel. To se mojí budoucí paní cvičitelce vůbec nelíbilo. Co jsem udělal, to byla chyba. Nebo resp. panička se chovala chybně. Z toho jsem měl radost, protože co já za to můžu, no né? Ukazoval jsem , co jsem se ve školičce a s paničkou doma naučil, prý jsem šikulka, ale bude semnou mnoho práce. Trochu jsem zaslechl, že se budou snažit, abych si nevšímal paničky doma, a venku pro mne panička byla vším. HAHAHA, to jsem tedy zvědavý, jak se jim to povede.

Jezdili jsme jednou týdně, stejně jako jsme jezdívali do školičky. Dokonce jsem se na druhou hodinu těšil. Moje nová paní cvičitelka byla moc príma, byla na mne hodná, to spíš paničku učila, jak se správně chovat a jak správně mi vysvětlit, abych nedělal chybu. Opravdu musím tedy říct, že hooooodně se učila zprvu panička, já totiž vše uměl. Najednou mne ale začala opravovat v situacích, co jsem neznal a přišla řada i na mne.

Také se nějak cosi změnilo u nás doma. Panička zpočátku chtěla, abych byl lehce ovladatelný pro všechny. Myslela to dobře, ale já jsem v tom začal mít zmatek. Nevěděl jsem, kdo je ten můj hlavní páník, protože jsem "musel" poslouchat všechny členy smečky. Každý mi mohl říct sedni a každý po mne chtít např. obrat u nohy. Bylo to fajn, mohl jsem zůstat s kýmkoliv a nebyl problém, všechny jsem znal a všechny jsem poslouchal, ale nebylo to pořád ono. I panička to vycítila a to byl jeden s důvodů, proč nás přihlásila na individuální hodiny. Paní cvičitelka vše vysvětlila, vzpomínám si, že panička po hodině nasedala do auta víc zruchaná jak já, protože se naučila spoustu nových věcí a bála se,aby to nezapomněla. Já byl vždy příjemně unaven a cesta domů mi posloužila k odpočinku a načerpání nových sil. Začalo se tedy pracovat na tom, abych poslouchat jen paničku, a ostatní mohl, ale nemusel. Aby ve smečce více lidí byla panička  ta hlavní, a vždy ji poslechl. Když jdu jen s páníčkem ven, poslouchám i jeho, ale jak jde panička s námi, když mi neřekne ona, abych přestal ochutnávat tu dobrotu venku, tak mi to chvíli trvá, než poslechnu, jen zazní FUJ od paničky, dělám, že tam nic není a jdu od toho:-)

Při hodinách se také krom výcviku narazilo na téma, jak snáším samotu. Protože i samota je mnohdy cvik, který se musí naučit.. Já tedy samotu snáším , ale občas projevuji nelibost, když zůstanu sám doma. Ano napsal jsem snáším. To proto, že jsem nejradši vždy ve společnosti mé smečky, ale nepohrdnu ani jinou smečkou, pokud ji trochu znám. Jsem zkrátka společenský tvor a tak vůbec nechápu, proč bych měl trčet sám doma, zatímco panička je někde venku. Chci zkrátka s ní.  Proto jsme se zaměřili i víc na cvičení samoty. To byste koukali, jak i toto se musí u některých pejsků cvičit. Zejména pokud jsou pejsani citliví. Pozor, nejsou citliví v tom smyslu, že by se s nima muselo jednat v rukavičkách, to vůbec. Citliví jsou v tom, že hodně vnímají náladu,  prostředí doma a kolem nich a hlavně každou změnu vybočující z jejich zavedeného režimu. V lednu tohoto roku si pamatuji, že panička nebyla vůbec doma. Najednou se o mne staral jenom páníček. Chodil dřív domu, venčil mne, krmil, snažil si semnou hrát, ale mne chyběla panička. Nikdy jsem ji to nedával extra najevo, ale mám ji moc rád a tak mi to její muchlování a vlídné slovo moc chybělo. Když přišla domu, tak pozdě večer, nějaká strašně smutná, unavená, práskla sebou do postele a nevšímala si mne. Byla z ní cítit taková negativní energie, a já jsem ji převzal od ní. Pak mne velmi mrzelo, když panička odešla z domu, nebo jsem musel zůstat sám a musel jsem hodně trénovat ,abych to zvládl. Takže mne panička nechávala zpočátku pár minutek doma, cvičilo se hlavně o víkendech, dokonce jsme byli na radu i u psí etoložky paní Žertové.(http://www.chovani.info/index.php) Dozvěděli jsme se tam s paničkou spoustu zajímavých rad a pečlivě se dle nich řídíme. Panička si mne sem tam bere do práce, ale jinak, když je to nutné , tak to zvládám, ale s odřenými oušky. Často zůstávám i v autě, tam se cítím snad nejlíp, protože mohu pozorovat, co se kde šustne a vím, že se panička vždy vrátí. To mi vysvětlila hned napoprvé, krom toho, to je snad jasné, že se panička brzo vrátí, jen mě musí docela přemlouvat, že se vrátí vždy, ale já to pochopím.

Paní etoložka ale zjistila také jiný problém. A to, že jsem si jako pejsek hodně vyskakoval a dovoloval. Nerozumíte? No bojoval jsem s paničkou o místo nejvyšší, o pozici alfa. Nebyl jsem dominantní ve všem, ale že nemůžu na sedačku, to jsem nemohl pochopit, dále, že nejsem středem pozornosti to mi dělalo problém a vnucoval jsem se. Ale co jsme navštívili paní Žertovou, mimochodem také moc hodná paní, tak panička přišla na to, jak mě v mé dominanci v některých případech omezit a v některých zcela utlumit. Asi se divíte, že takový malý, roztomilý hafík může být dominantní. Pod pojmem dominace si lidé většinou vybaví velkého hafana, který je agresivní na jiné psy, posléze i pána. Ale i malá čivava může být pěkný generál. Naneštěstí lidé to podporují v tom, že z malých hafanů dělají postelové,mazlicí hafíky a nemusíme být agresivní, abychom projevovali dominantní chování. Takže nejen ve výcviku, ale i v mých projevech dominance si panička ví rady. Také zastává názor, že i malý pejsek patří na kynologické cvičiště, protože pes jako pes, je jedno jestli malý nebo velký. U těch obrů je pak problém víc vidět, neb když páníka táhne na vodítku velká doga, je to víc vidět, než když na vodítku táhne malá čivava. Nebo když na vás zavrčí vlčák, řeší se to hned, než když si zavrká malý jork. Přitom se jedná o ten samý projev a hlavně obojí se stává problémem. Není proto nic hezčího, než když umím chodit na vodítku způsobně, panička "ovládá"mne a ne já ji, umím se chovat ve společnosti lidí i psů (to se oceňuje hlavně na výstavách, v dopravních prostředcích, na ulici), umím čekat na přechodu, než panička přijde ke mne a společně přejdeme, a také se umím přiřadit k noze. Vzpomínám si, že si panička stěžovala, že je lidem k smíchu, když cvičíme na poli, že s takovým prckem (to jako semnou) cvičí jak s vlčákem. Teď ale sklízí úspěchy své práce, neb ji často zastavují lidé právě s těmi vlčáky a obdivují, co všechno mne naučila. A protože jako každý chlap jsem ješitný, rád se na ukázku předvedu a pyšním se vedle paničky jak páv. Nebo je to naopak?

Jestli si vzpomínáte, zmínil jsem se, že panička mě "nutila" poslouchal všechny členy smečky a nějak to mezi námi přestalo klapat.....Rád bych se teď k tomu vrátil. Paní cvičitelka, i paní etoložka paničce vysvětlily, v čem je problém a proč se v jakých situacích chovám , tak jak se chovám. Bylo to vcelku jednoduché. Hafani musí mít vždy jen jednoho ALFA pána. To znamená, že v rodině je nás víc, a vždy musí být jeden z lidí na uplně prvním a nejvyšším místě. To, že jsme my, hafani na místě uplně posledním, i za sebemenším miminkem, je snad všem jasné ! Pokud tomu tak není, nejen, že je pes zmatený, neb neví, koho může a musí poslechnout, ale  musí být stále ve střehu, neb neví od koho kdy povel přijde a hlavně, pere se o to místo alfa, neb tuší, že ho nikdo nezaujímá pevně na to, aby nezkusil toto místo vybojovat! Také jsem to zkoušel, sice ne nijak drasticky,  s ostatníma hafana jsem nikdy neměl problém, ale doma jsem to zkoušel. To mi ale odzvonilo. Panička mi ukázala, kde je moje místo, kdy je čas na moje krmení, kde mám čekat, a kdy je čas vyhrazený jen pro mne. Je to príma, protože vím, že sedačka je jen mých páníků, moje místečko je hned vedle a je fakt, že oni mi do pelechu taky nelezou, i když sem tam (ale fakt jen zřídka kdy) zkusím, zda přeci jen nepovolí, a na sedačce mne nenechají. Na místečku dostávám kostičky, nejsem tam posílaný za trest, a uklidím se tam radši dřív, než mě panička někam zavře, to je lepší. Také mám čas na odpočinek, protože vím, že panička veme hračku sama, a zavolá mne ke hře. Také vím, že vezme hřeben a už mě volá, to dělám, že vůůůbec není pod tou záclonou, kde ležím slyšet, protože ukažte mi pejska, co chodí dobrovolně na česání. Já to tedy rozhodně nejsem. Takže já chci mít také svůj klid a místo na odpočinek, tak páníčkům musím dovolit to samé. Také jako šaramantní psí kluk pouštím paničku první do dveří. Páníčka tedy nechám projít také, ale to občas i on zapomene, že musí jít první, tak občas proběhnu. To si ale u paničky nedovolím:-) A to jsem se dostal k tomu alfa páníčkovi. Tím je pro mne panička. Na tom jsme díky paní cvičitelce skvěle zapracovali a já pro ni pracuji rád a to je právě to, o co usilovali.

Takže dneska jsme ve fázi, kdy ochotně pracuji s paničkou, s páníkem jen blbnem a děláme kraviny, až se někdy panička zlobí, jak se umím rozdovádět a nutí páníčka, aby mě také uklidnil, že i to je důležité. Přestože se věnujeme výstavám, chodíme s paničkou do lesa/to je pak česání uááá/, zkusili jsme i agility, a to mám slíbené i pokračování. Nijak mne panička neomezuje v pohybu, ráno chodíme každý den klidně i do bláta na pole, jen abych se proběhl a mohl si přečíst psí ranní noviny.Chodíme na individuální hodiny k paní Skálové, které jsme s paničkou vděční, že nám ukázala, jakou cestou se dát a jak může být vzah mezi páníkem a psem super.HAF! Dokonce nás paní Skálová připravuje na zkoušky. Jenže se mi moc nechtělo aportovat, takže to teď pilně trénujeme. Nejdřív mi museli ukázat, že mám mít o něco zájem, pak že to mám držet v tlamě a teď se panička snaží, abych ji to přinesl, no sranda. Takže jestli se zadaří, v průběhu příštího roku budeme s paničkou skládat zkoušku ZZO. Tak nám držte palce, díky Váš Endík