Jak plyne čas
Musím se chopit pera, protože panička na to nemá čas. Ani se neptejte, co dělá místo toho, aby se mi věnovala a aktualizovala můj webík. Vrrr haf, haf !
Ale abych ji jen nekřivdil, na následujících řádcích se pokusím shrnout, co jsme v měsíci říjnu a listopadu prožili. To zase ne, že by se mi panička nevěnovala, to bych ji ani nedovolil, ale spíš nic zvláštního, takže to sem panička ani nepíše. A ono znáte to. Jak něco neuděláte hned, pak se k tomu těžko vrací.
Říjen:
Kromě běžných procházek nás s Larou obě paničky vzaly na výlet. Jeli jsme na tři dny k babičce, kde probíhala výměna oken. Velké dobrodružství spát s paničkou ve spacáku :-) Také nové prostředí nám s Larinkou trochu osvěžilo mysl a večerní procházky v nedalekém obřím parku, kde jsme nepotkali ani nohu, bylo príma zpestření. Pak nás panička uložila do boudiček, ale já mám rád, když mám přehled, takže jsem nakonec dozoroval uprostřed dění, zatímco Lara spinkala v boudičce u topení v koupelně. Jedině tam bylo teplo. Ale kdo jiný by hlídal řemeslníky, než já, no né?! Odpoledne bylo čistě úklidové, takže to jsme chrupal s Larou už v pokoji a bylo dobře. Občas jsme poponesli nějakou útěrku, či papírovou roličku změnili k nepoznání, ale paničky se netvářily, že by jim to vadilo :-)
Následující dva víkendy jsme strávili prací na chatičce, kde se sice prozatím stále rekonstruuje, ale už jsem tam s páníky spal. A posuďte sami, komu by se nelíbilo mít pelíšek naproti kamnům, ve kterých praská dříví? Mne tam bylo tedy moc príma, až se panička lekla, zda mne moc nerozmazlila a budu chtít jít také ven do toho sychravého počasí. Ale to já chodím rád. Tamní procházky po polních cestách, kde se s paničkou vyřádím, ať už v poslušnosti, nebo s Larou v rychlostních bězích. Na chatu pak přicházíme příjemně unavení a jen si zalezem do pelíšků a spinkáme a tak mají páníčci čas pro sebe.
Mno a ani jsme se nenadáli a je tu listopad. Jo jo, utíká to.
Listopad:
První listopadový den jsme strávili na individuálním výcviku. Tam stále pilujeme rozlišení předmětu paničky, hlídačku a také panička řešila nějaké nešvary, kterých se dopouštíme při poslušnosti.
V týdnu ochořela Larinky panička a tak jsme ji víceméně měli u nás doma, chodili s ní na procházky a i já si s ní pohrál. Nakonec ty hry s ní jsou fajn, ale nesmí mne okusovat a provokovat často :-)
O víkendu za námi přijela Jana s Ari, Larinka byla také u nás, takže bylo veselo. Paničky pekly perníčky, asi přivolávaly vánoce, nebo co, a pak bylo mnoho času na společné procházky. Na jedné i páníček fotil, takže hurá, máme i trochu aktuální fotky, dodá panička později. Bohužel se panička necítila úplně nejlépe a i Jana si stěžovala na bolesti v krku, že jsme s paničkou raději nedělí výcvik zrušili. Co se dá dělat, ale zdraví je v tomhle směru přednější. Paradoxně nelehla panička, ale v pondělí omarodila Lara. Jelo se s ní hned ráno na veterinu, protože se začala dávit a přestože mé paničce bylo jasné, že je to kašel, jela s ní pro jistotu na veterinu. Diagnóza potvrzena, nedostala prozatím žádná antibiotika, ale jen medík a sirup a kdyby se to nezlepšilo, tak pak se nasadí další léčba. Znamenalo to pro mne i Larinku karanténu, protože kašlík byl virového původu a nakažlivý, takže se panička obávala, že to chytnu taky a co víc, i Ari, která s námi trávila víkend. Zprávy od Lary byly takové, že kašlík ustává a že to snad bude v pohodě. Na víkend jsme si ji vzali domů a když se objevila mezi dveřmi, s paničkou jsme se zhrozili. Šourala se k nám taková třesoucí se bytůstka, která ani neměla sílu na vítací rituály a hned se zakašlala. Endymu podezřele voněla, takže jsem je ihned oddělila a Larinka měla pronajatou pro sebe jednu místnost, ze které chodila jen na kraťoučké venčení před dům. Ach jo, a já bych si s ní zrovna tak rád hrál ! Ale ona spala a spala a spala a nebyla s ní žádná sranda. V sobotu u nás byla návštěva, a k večeru se Larinky stav rapidně zhoršil. Kašlala jako blázen, třásla se zimou, hekala horkem, paničce se to vůbec nelíbilo. Já se raději držel dál od nich. Ustlala proto Laře ještě jednu deku do boudičky, před spaním podala sirup a medík a doufali jsme, že noc bude klidná. Nebyla. A to ani pro mne ne. Kašlali jsme si s Larou do noty a panička byla zoufalá. Druhý den čekala Laru veterina a můj stav se konzultoval beze mne, protože dopoledne jsem nezakašlal ani jednou. Larinka dostala injekčně vitamínky, něco na usnadnění vykašlávání a protizánětlivý lék. Teplotu naštěstí neměla, takže se to obešlo bez atb. Pro mne měla panička zajistit sirup a medík, což já tak ráááááááááád, že jsem byl nadmíru spokojený. V týdnu jsem si užíval "léčbu", nezakašlal ani jednou a Laře se také viditelně ulevilo, přesto měla ještě klidový režim. Na konci týdne jsme se viděli a už to byla ta naše známá čertice, s vítacími rituály a jiskrou v oku. UFFFffffff.
No, nechtělo se mi to tu na sebe práskat, ale panička mi stojí za zády a ať to prej hezky napíšu, nebo že to udělá sama. Tak tedy se mám pochlubit, že mne v posledním týdnu pěkně rozhodilo hárání fenek v okolí našeho domu (možná i přímo z domu). Nejraději bych byl stále venku, v noci se mi moc nechce spát a paničku momentálně k životu nepotřebuji. Panička si semnou dost užívá, ale co, já si prostě nemůžu pomoc, hormony jsou hormony a semnou to teď pěkně tříská !
22.11.2009 mne ale přesto všechno vzala na výcvik a byla zvědavá, co tam předvedeme. Jenže se z toho zoufalství nejdřív musela vypovídat, takže jsem byl zavřený v autě a pak nezbyl čas na nic jinýho, než na rozlišování předmětů a hlídačku. Ta se mi musím říct pěkně povedla celá i s ochotným návratem k batohu, takže obě (panička i Marta) skákaly radostí.
V týdnu od 23.11.2009 se můj stav - jak to nazvala panička - začíná vracet opět do normálu a v sobotu nás čeká další výcvik.
Pokusím se paničku ukecat hned po hodině, aby zasedla a zaktualizovala můj webík, protože nám píšete, co se s námi děje, proč neaktualizujeme, takže se to pokusíme napravit. Haf !